Dialogy o zázracích italských otců

Řehoř Veliký

Sv. Řehoř Veliký (540-604) byl významný papež, exegeta, hagiograf. Spolu se sv. Ambrožem, Augustinem a Jeronýmem patří ke čtyřem latinským církevním otcům a od r. 1295 byl zařazen i mezi učitele církve. Nejprve působil jako římský prefekt, který své jmění věnoval chudým. V r. 574 vstoupil do kláštera, který sám založil. Postupně byl papeži pověřován různými úkoly; když se sám stal papežem, uzavřel s Langobardy mezi lety 592-593 separátní mír a obezřetnou politikou, založenou na hospodářském vzestupu, posílil světskou moc papežství. Zásady své duchovní správy vtělil do spisu Liber regulae pastoralis (Kniha pastoračních pravidel). V literární činnosti přihlížel spíše k praktickým problémům než teologickým spekulaci. Hagiografické Dialogi de vita et miraculis patrum italicorum (Čtyři knihy rozprav) jsou ukázkou vypravěčského umění, Expositio in librum Job sive Moralia (Morální výklady knihy Jóbovy) se staly pro celý středověk učebnicí morálky. Byl velkým stoupencem benediktinského mnišství. V teologii se opíral o sv. Augustina, jehož učení přizpůsoboval dobovým podmínkám. Rozvinul teorii o očistci, reformoval liturgii a byl snad i autorem původního sakramentáře, který se stal základem pozdějšího misálu. Jeho zásluhy o reformu církevního zpěvu z něho učinili otce tzv. gregoriánského chorálu. Třebaže byl osobně skromný a začal se titulovat servus servorum Dei (sluha sluhů božích), prosadila se s jeho pontifikátem definitivně myšlenka nejvyšší autority papežství v církvi.